Dnes jsem si pozvala k rozhovoru Petra Vyhnálka ze společnosti Team Digital Solutions.
H: Napadá mne jedna otázka spojená s názvem společnosti, kterou vlastníš. Dnešní doba musí být pro Tvoji společnost požehnáním, je to tak?
P: Nejsi první, co se mne na to ptá a já odpovím stejně. Ne tak úplně. Já totiž nevěřím na čistě digitální svět. Lidé jsou v principu společenští tvorové a sociální kontakt potřebujeme. Ne nadarmo se ve věznicích vězni trestali samotkou. Slavný Motýlek v ní byl několik měsíců. Podle mne jsme teď v situaci utrženého kyvadla, které se přehouplo na druhou stranu. Je to celkem logický a přirozený vývoj.
H: Utrženého kyvadla?
P: Aha, promiň. Představ si kyvadlo, které uměle držíš v jedné poloze a pak je pustíš. Přehoupne se na druhou stranu a pak se bude kývat, až se po nějakém čase usadí v rovnovážné poloze.
H: Jasně – a jakou to má souvislost s on-line přístupem?
P: No, ještě na začátku tohoto roku se o on-line více mluvilo, než se jednalo. Technologie a možnosti tady byly – ale lidi měli spoustu důvodů, proč jej nevyužívat. Nebylo nám to pohodlné a osobní kontakt byl a stále je osobní kontakt. Pak se situace lusknutím prstů změnila. Najednou to nešlo, osobně se vidět … a tak nastoupil online. A přeneslo se do něj úplně všechno.
Jenže má to svá úskalí. Vrhli jsme se do toho po hlavě a učíme se za pochodu. A situace, ve které se nacházíme, nám moc možností k zamyšlení nedává. A to je škoda.
H: Jak to myslíš, „škoda“?
P: Škoda je, že si ten čas neuděláme. Ono by se to nezbláznilo, kdybychom si klidně na dva dny sedli a promyslili si to. Konečně, spousta lidí to brala jako přechodné řešení. Lidé si mysleli, že se to všechno zase vrátí do normálu. Ale nevrátí … bojím se, že se to stalo – a záměrně neříkám stane – standardem. Tento rozhovor děláme na začátku září a již teď je vidět, že se něco děje. Moc se obávám, že nás nečeká klidný podzim, zima ani jaro.
H: Dobře a co doporučuješ?
P: Především si myslím, že to musíme přijmout jako skutečnost – osobní setkávání se stane do jisté míry luxusem, který nebude možné vyvážit penězi. Navíc se lidé budou bát, aby se nedostali do karantény a tím znepříjemnili život sobě i svým blízkým. To bude další rozměr uvažování. Dobrá, tak to všechno převedeme do PDF a videí, řeknou si mnozí. Obávám se, že to nebude fungovat.
H: Proč by to nefungovalo, já si naopak myslím, že to funguje celkem dobře.
P: Nechci tady generalizovat a dělat závěry – mluvím jen ze zkušenosti. Nasazováním technologií do výuky se věnuji již více než 10 let. Důležité je, jak se na to podíváte … je to nástroj nebo je to řešení?
H: A jaký je v tom rozdíl?
P: No, pokud budu brát technologii jako nástroj, zařadím ji do fungujícího schématu, který tak mohu oživit a udělat účinnějším.
H: A jako řešení?
P: To je to, o co se pokoušíme. Chceme to všechno přenést do online a potřást si rukama, jako že máme hotovo. Ale to není pravda. Nebo by sis uměla představit online výuku plavání?
H: Můj telefon je vodotěsný … , žertuji. Myslím, že rozumím. Určitý „lidský prvek“ by tam měl být zachován. Ale jak?
P: Přesně! Kdysi mi někdo řekl hezký příměr – „ke vzdělávání a inspiraci dochází mezi nosy — ne mezi ušima.“ A o tom to celé je. Potřebujeme do toho procesu dostat diskusi.
H: Jak tedy?
P: Jednou z možností je diskuse s jedním dalším člověkem. Mít možnost si o tom popovídat. Lidé potřebují společný prožitek. A proto právě testujeme „rozhlasové hry“.
H: Rozhlasové hry?
P: No, po pravdě – spíš tomu říkáme AudioLearning.
H: Něco jako podcast?
P: No, to právě ne. Většina podcastů je sice zajímavá, ale jde o více méně neřízenou diskusi, která obsahuje spousty témat a málo kdy je druhá strana dokáže správně a citlivě odřídit.
H: A v čem je tedy rozdíl?
P: Především ve scénáři a režii. Tím, že pracujeme s dramaturgickými prvky, dokážeme sdělení lépe načasovat, koncentrovat a cílit. Navíc pracujeme s tím, že lidé rádi radí jiným lidem – a tak se posluchač stává pozorovatelem situací a má možnost si na ně udělat vlastní názor.
H: Počkat říkal jsi, že to je forma vzdělávání. Tak jak si může tvořit vlastní názor?
P: Ten je důležitý pro následnou diskuzi s kolegou, jak jsem předeslal.
H: Aha, tak já si něco poslechnu, udělám si na to názor a ten pak porovnám s kolegou? A kde je to učení?
P: Právě v té diskusi.
H: A co když z té diskuse nevyjde správný názor?
P: To není o tom, jestli je správný nebo nesprávný. Prostě jej na základě nějakých vzorců, postupů a zkušeností zastávají. A tou diskusí si objasní právě ty vzorce. No a když pak k těm vzorcům dosadíme jiné vstupy…
H: Jak to myslíš, jiné vstupy?
P: Není dobré a špatné uvažování. Jsou různé předpoklady. Naše řešení ovlivňují více předpoklady a jejich pochopení – než postup řešení. Řeknu to na příkladu. Učil jsem syna jezdit na kole. Běhal jsem za ním a pomohl mu s rovnováhou. A tím jsem z něj dělal akrobata. Pokud vychází z předpokladu, že musí být stále v dokonalé rovnováze, aby nespadl – bude se o ní snažit. Když mu ale řeknu, že tu rovnováhu bude dělat řidítky – změní své soustředění a dokáže se na kole udržet. Potřebuji ale proto vědět, jaká jsou jeho „východiska“.
H: A proč debata?
P: Protože v rámci ní musíme své postupy a východiska zformulovat a obhájit.
H: Myslím, že tomu začínám rozumět. Vy dáte lidem něco poslechnout, oni si na to udělají názor, který pak konfrontují s někým jiným – a až potom se s nimi o tom bude bavit lektor? Je to tak?
P: Přesně tak. A ten lektor pak může být klidně on-line.
H: A proč audio?
P: No, to nás stálo dost peněz, než jsme na to přišli. Video má hned několik nevýhod. Tou hlavní je, že váže veškerou pozornost – oči i uši. My tím videem člověku říkáme „co si má myslet a představovat“. A musíme být sakra dobří, abychom pozornost druhého udrželi.
H: A u audia je tomu jinak?
P: Naprosto. Když něco posloucháte, můžete u toho něco dalšího dělat – třeba řídit, hrabat listí na zahradě … a protože přemýšlíme v obrazech, mozek si k tomu audiu nějaký obraz vytvoří. Vzpomeň si, když ti četli pohádky. Také jsi viděla princeznu a draka a ne písmenka.
A tak jsem tím audio formátem schopen více zapojit mozek a tím zajistit, že to bude posluchače více bavit. A když přidám rozpor, který je ve scénáři obsažen, začne se posluchač hlásit k jedné nebo druhé straně a při tom bude hledat argumenty. A tím vytvoříme základ pro diskusi.
H: A jakou to má souvislost s dnešní situací?
P: Myslíme si, že videí a online je prostě hodně a lidé jsou z toho unaveni. Chceme prostřednictvím rozhlasových her sdělení zjednodušit a maličko odlehčit. Dramatizace nám totiž umožňuje pracovat s nadsázkou a vtipem více, než jiné formáty. A v zásadě pak můžeme účastníkům nabídnou téměř vše, co na semináři. Diskusi, přednášku i konfrontaci ….
H: Asi by bylo lepší si to vyzkoušet.
P: Pojďme do toho, jednu ukázku tady mám. Je z programu Time Managementu. Tento díl má název „Já a změny“.
H: Tak já si to poslechnu a pak se ještě vrátíme k tomu onlinu. To přece nejsou jen tyto rozhlasové hry …
P: To máš pravdu, rád. Tak zase příště.